Když se stane chyba…
Nepřipouštět si nebezpečí, nedbat na rady okolí. Kdo z mladých lidí někdy nepodlehl pokušení vyrazit za poznáním? Stejně tak se rozhodla hrdinka působivého thrilleru Riskantní prázdniny Anastasia. Netuší, že zážitky na její výpravě předčí barvitou fantazii rodičů, kteří ji od dlouhé cesty zrazovali.
Všechno probíhá bez potíží, než dívka navečer nastoupí do dálkového autobusu na trase z Las Vegas do Denveru. Tehdy si všimne zářivé ohnivé koule na obloze. Tento zážitek jí bude osudným a stane se dějovou kostrou následujících událostí.
Anastasia nečekaně zaslechne zvláštní rozhovor. Dlouho nechápe, kdo v její blízkosti hovoří. Vždyť už všichni v nočním autobuse spí! Poklidné putování tím končí. Události uprostřed pouště dostávají nečekaný spád. Cestující začínají svůj boj o holý život bez valné naděje na úspěch. Jedinou šancí je dostat se k lidem. Ale tam místo očekávané pomoci dochází k šokujícímu dalšímu ohrožení. Co se za vším skrývá, proč tolik nebezpečí? Vše se zdá být jen noční můrou a zlým snem, ale realita je mnohem horší a bohužel prozaičtější. To už není hra na dobrodružství.
Celý syžet románu má spoustu racionálních reálných skutečností, že si řeknete, a co když se to opravdu stalo?
Ukázka z kapitoly Kdo je tady šéf?
Řítíme se setmělou krajinou. Občas se barevně zableskne. Myslím na maminku. Nejspíš by se vítězoslavně usmívala. Táta by litoval, že nevěnoval jejím úvahám víc pozornosti. Babička by se asi začala modlit. Děda by nejspíš řekl, že ani tyto události mu nenaruší trávení. Jsem na tom stejně. Zatím se přece nic neděje a pokračujeme v cestě kupředu. Jsem čistá, voním, nemám hlad. Alkohol mě rozehřál a lehce rozveselil. Jsem spokojená a trochu i zvědavá, co přijde. Muži mají strach, ale já mám radost, že mě čekají neobvyklé zážitky. Přece jsem nejela tak daleko, abych umřela nudou! Musím být ale rozumná. Vím, že potřebuji spát. Zavírám oči, ale spánek nepřichází. Občas se rozhlédnu, změním polohu. Dlouho se nic neděje. Řidič se trochu uklidnil, i když jede nepředpisovou rychlostí. V duchu ho chválím.
Náhle zaslechnu útržek rozhovoru, který mi momentálně nedovolí usnout. Je to nutkavý šepot, spíš dýchavičné sípání. Říkám si, že jsem přece tolik nepila, ale kolem uší mi běží podivné ševelení. Zarývá se mi do mozku a nepřestává. Pískavý hlas mi připomíná rozveseleného starce. Druhý hlas je hlubší, ale stejně udýchaný.
„Kolego, skvěle jste zajistil transport našeho stroje. Kam na ty nápady chodíte? Teď ještě vymyslete, jak se dostaneme na jejich střechu.“
„Kolego, proč na střechu?“
„Musíme dovnitř. Cestování na střeše nebude pohodlné. Musíme mezi lidi. Oni vědí, proč je to uvnitř výhodnější.“
„Máte pravdu, kolego. Pravděpodobně máte lepší průpravu logického uvažování, než já.“
Nastalo dlouhé ticho. Přestávka v diskusi mi vyhovuje. Jací kolegové? Kdo užívá tak nesmyslné oslovení? Ale než dokážu udělat jakýkoliv závěr, ozve se znovu tenký hlásek.
„Mám lepší průpravu? To bych vám byl ovšem nadřazen, ale vy mi od počátku našeho setkání tvrdíte, že jste tady velící osobou vy.“
„Kolego, nezabývejme se maličkostmi. Mám jen víc zkušeností s tímto místem.“
Obracím se na sedadle, ale za mnou nic není. Uvnitř autobusu už kromě mě a řidiče všichni spí. Napadlo mě, že si někdo pustil do ucha nějakou nahrávku, ale při pozornější prohlídce nevidím, že by některý z přítomných měl nasazená sluchátka. Jen nerada uvažuji o tom, kdo a proč tak podivně hovoří a já přesto rozumím.
„Myslím, že máte ukvapené závěry, proto mě maličkosti zajímají. Je nutné mít šéfa?“
„Jeden musí ostatní řídit, rozumíte? Tak to budu já.“
Jak se zdá, jeden z kolegů nevyhodnotil své schopnosti dobře a ten druhý ho drze převálcoval. Boje o šéfovskou pozici mi připadají pokaždé zajímavé. Ráda poslouchám hovory těch, kteří najednou a nečekaně přišli o svůj výsostný post. Vždy se mi zdá, že existuje určitý scénář a ten lze upravovat velmi jednoduše. Drzejší vítězí. Bezohlední vedou. Sami se zvolí králem, prezidentem, generálem. Usmívám se, přestože nechápu, odkud slyším povídání, šustící kolem. Znovu v duchu oceňuji řidiče autobusu za jeho rychlou jízdu. Doufám, že bude brzy v cíli a tato neobvyklá noc skončí. Ale jen na to pomyslím, autobus se zastaví, motor ztichne. Světla nesvítí.