Kniha poezie Dárek měla překvapivý začátek
Poslat vlastní text nakladateli je stejné, jako vypravit malé dítě na cestu bez cíle. Proto jsem před lety osobně navštívila doporučeného majitele knižního vydavatelství. „Tak ukažte, co jste mi přinesla… Neznáte se náhodou s Havlem?“ Chvíli četl. Usmíval se, mračil, vzdychal.
„Tohle ale u nás lidi nerozdejchaj. Nerad bych k těm básním dával kyslík. Je to provokativní, možná až moc provokativní…“ Velmi rád mi doporučil konkurenta.
Zaměstnaného pána jsem konečně dostihla. Jeho otázky byly podobné. „Máte nějaké vlivné známé na ministerstvu kultury? Ne, hm… to je škoda. Tak ukažte, co jste mi přinesla…“ Chvíli četl. Usmíval se, mračil, vzdychal. „Jakou oslovujete cílovou skupinu? Pro koho píšete? Pro mladé, pro ženy nebo třeba pro důchodce? Zvolit cílovku je pro naše nakladatelství nejdůležitější. Kolik si myslíte, že se toho prodá?“ Ještě chvíli jsme si povídali, když jsem se vydala na cestu ke dveřím, zavolal za mnou: „Rukopis mi tu nechejte. Chci si to v klidu dočíst celé. Nezapomeňte! Přemýšlejte o cílové skupině, bez toho nemůžeme nic dělat. Věřte mi, bez stanovení cílovky básník nepřežije.“
První vydavatel mi zavolal skoro po roce: „Hele, nevyhodila jste ty šťavnaté veršíčky? Pořád na ty hlášky myslím, docela rád bych si to znovu přečetl… Jo, tak ono to vychází? Pošlete mi dva výtisky. Je to dobrý…“